středa 4. ledna 2017

Deník 1938-1945

Název: Deník 1938-1945
Autor: Helga Weissová
Počet stran: 204
Nakladatelství: Jota

Můj názor:

Deník začíná v den mobilizace, kdy je Helze devět let a ještě nechápe, proč je tak důležité poslouchat rádio. Což dělají její rodiče často.
A jako by to nebylo málo, v jednu noc, musí třikrát do sklepa, kvůli náletům. Přesto se těšila do školy, kterou měla ráda a následující den se měli aspoň o čem bavit.
Všechno se začalo postupně měnit. Už nebylo Československo, židé nesměli být zaměstnáni ve státní zprávě, navštěvovat kavárny, kino, hřiště a děti byly vyloučeny z veřejných škol. Díky tomu zůstal tatínek Helgy doma, naučil se vařit a ona sama nemohla chodit do školy. Naštěstí ale mohla do kroužku, kde učili vyloučení studenti.
Po tom, co museli začít nosit hvězdy, už nemohla chodit Helga sama ani do kroužku. Někdo sice na ně koukal soucitně, takových lidí bylo ale málo. Helga byla silná dívka, takže se s urážkami naučila žít. Co jí ale hodně zasáhlo, byly transporty. Ze začátku v nich sice končili lidé, které moc neznala, ale pomalu se začali objevovat jména lidí, které jí byly blízcí, až tam najednou skončila její nejlepší kamarádka.
Tu šla doprovodit až na výstaviště, kam chodili lidé před transportem.
Helga nevěděla co se děje za branou, to ale měla brzo se svými rodiči zjistit.
V tomto deníku najdete hodně silný příběh. Nekončí totiž dnem, kdy skončí v transportu, ale pokračuje i v koncentračních táborech, kterými si Helga prošla. Její první byl Terezín, ve kterém poté přišla o tatínka, přesto podle jejích slov to byl ráj o proti těm dalších, do kterých se poté dostala. Možná se to zdá neuvěřitelné, ale až do chvíle, kdy si přečtete, co si vše prožila.
Dokonce měla Helga štěstí a poznala lásku, jen by mě zajímalo, jestli se po válce dozvěděla, co se s jejím milovaným stalo. Pro mě je to její kapitola života, která zůstala otevřená. Zkoušela jsem na internetu zjistit, co se s ním stalo, ale nic jsem nenašla.
Musím uznat, že jsem celou dobu čtení koukala, co všechno Helga musela vytrpět a hlavně, že to všechno přežila. Byla to silná dívka a stala se z ní silná žena, která poznala po válce svět. Což je psáno na konci knihy a jsem za to ráda, že jsem nemusela hledat, jak to s ní po válce dopadlo.
Kniha je doplněná o kresby, které nakreslila sama autorka a díky kterým se z ní stala známá umělkyně. Otec jí jednou řekl, maluj co vidíš a toho se držela. Už jen z těch kreseb sálá ta bezmoc a utrpení.
Během čtení jsem často brečela, protože to jinak ani nešlo. Je to smutné co se dělo za zvěrstva a ještě smutnější bylo, že to neušetřilo nikoho. A kolik lidí trpělo, než našli milosrdnou smrt. Sama Helga si nejednou přála, aby byla konečně mrtvá. Něco takového je těžké číst, ale musí se to. Na takové věci se nesmí zapomínat.
Téměř celá kniha je psaná formou deníku a na to kolik autorce bylo, tak je to psané dobře, neměla jsem problém se čtením.
Co mě hodně překvapilo, bylo kvalitní zpracování knihy. Tahle pevný kvalitní papír jsem snad ještě nikde neviděla a kniha si to rozhodně zaslouží..
Jelikož jsem četla I bůh viděl, že je to špatné, což napsal Helgy tatínek, chtěla jsem si přečíst i její deník. Jsem moc ráda, že jsem si ho mohla přečíst a rozhodně ho všem doporučuji, jako knihu jejího tatínka.

Anotace:

V roce 1938, kdy si Helga začala deník psát, jí bylo devět let. Spolu s rodiči prožívala první příkoří, kterých se Židé v protektorátu dočkali, a jen bezmocně přihlížela postupným deportacím svých kamarádů, spolužáků i příbuzných. Roku 1941 se Weissovi dostali do Terezína, kde žili společně až do otcovy deportace do Osvětimi v roce 1944. Dva dny po jeho nuceném odjezdu byly do transportu zařazeny i Helga s matkou. Školní sešit, do kterého Helga po celé ty roky tužkou zapisovala děsivý vývoj událostí i své pocity, zazdil její strýc do jedné z terezínských zdí. Helžin tatínek byl v Osvětimi zavražděn, ale Helga i její maminka jako zázrakem přežily pobyt v Osvětimi, Freibergu a Mauthausenu i náročnou cestu zpátky domů do Prahy. Helze je patnáct a půl, když do deníku dopisuje své zážitky od odjezdu z Terezína. Je jednou z mála Židů, kteří se do Prahy vrátili a i po válce ve městě zůstali

Moc děkuji nakladatelství Jota za recenzní výtisk a knihu můžete zakoupit zde.

1 komentář:

  1. Muselo to být doopravdy silné čtení. Asi se po knize také podívám, děkuji za tip :-)

    OdpovědětVymazat